FANDOM


Tormoth, desátého roku vlády krále Alcesta. (roku 453 před Bitvou)


Představujte si mé pocity…

Představte si, že jste právě narozené dítě. Nevíte nic. Nemyslíte. Proč? Neznáte slova, abyste mohli. Neznáte slova, abyste museli. Svět jsou pocity okolo, dojmy světla, tmy a stínu, šumu a ticha, tónů a hluku, řeči, pocity hnusu a chuti, pláč a spokojené mrkání. Není nic z toho. Všechno to teprve bude, až si uvědomělý dospělý představí pocity dítěte, zamyslí se nad nimi. Zcela špatně. Žádné rozlišování světla a tmy, jednoduše zrak, hluk a ticho, zvuk, jídlo, nálady, pocity, které nejsou pocity, člověk neví, že to jsou pocity, nemůže vědět, že to ví, neví, co je to vědět, neví o té možnosti.

… nemyslete ve slovech…

Neuvědomělé pocity. Po zničení nánosů možností nevědomosti dostáváme prapůvodní základ: je, není. Je; mimo určující pojmenování. Není; pokud není, není. Rozdíl? Není. Vlastně, co může být rozdílem v očích těch nemluvňat? Jejich vlastní svět… jejich existence… ubíhá… snad mimo čas? Změna a stálost najednou; bez slov nemůže dojít k paradoxu. Házení tesaných dlažebních kostek po tom… šedavém závoji třepetajícím se odnikud mění prostor na plochu, mlhu na sklo, tříštění ledu na rovině, odkud se nedá spadnout ani vznést.

… neházejte…

Házím. Znovu. Jak dítě myslí? Co pro něj znamená absence slov, vždyť jeho vědomí je později naše, uvažující. Myslí, ví, zná tajemství světa a bytí, nevědomě, mimo slova? Ví. Svět kolem něj je. Je tak, jak se na něj podívá. Skutečný, … jeho. Nic nemůže být jinak, neexistuje náhoda, osud, štěstí, božská vůle, svět je, úplně jednoduše je. Čas je teď, bez možných příštích okamžiků. Prostor tu a támhle, a to co není vidět. Nejmenující lidé v sobě nemají nic.


Nechci v sobě nic mít. Nechtěl jsem po své matce, aby mi dokola opakovala své označení, označení mého otce, mého jídla. To všechno bylo. Teď je to jiné. Objevily se časy, prostor, kde jsem byl a kde budu, zmatek myšlení…

„Toriii…“

Zářivá pochodeň v mé mlze, „máma“, dozvěděl jsem se o ní, pak jsem zjistil, že jsem se to dozvěděl, řekli mi, že před slovy byl pocit, takže byl, k pravdě se už vrátit nemůžu, naštěstí nevím, jak zní. „Táta“ a „papej“ a „nene“ blikají, září na cestě k dětskému vědomí, človíček se nemůže schovat, bránit, vědomí mu vytáhnou z mysli, naučí ho, že se má ptát a sám si rozpustit mlhu fantazie bez možností, přízi skutečnosti.

Nevím, myslím. Chci.

Nic. Nic. Nic. Nic.