FANDOM


Tento spis byl nalezen a poprvé představen kritice roku 5 po Bitvě, o autorovi se neví nic, popravdě řečeno, mohl zemřít ve vedlejších šarvátkách kolem Bitvy i o šedesát let dříve.



Rozlévající se myšlenka

Procházím sluncem prozářenými ulicemi Manipulossu, dlouhými rovnými čarami lemovanými vzhlednými domy zručných řemeslníků a chytrých kupců. Modrá obloha, bílé domy – děkuji vám, Bohové, za tuto krásnou chvíli veselé pohody plnou vašich barev a šťastných lidí. Harmonie. Pokračuji ve své cestě do chrámu, přemýšlím o slovech, kterými budu předávat lidem tuto zažitou krásu okamžiku od Iawen.

V poledne tvoři paprsky pronikající skrz vzory v oknech chrámu barevnou mozaiku, světlý kruh před oltářem. V něm, jakoby ozářen boží milostí, stojím, mluvím, vyprávím ne o příkazech Bohů, ale o jejich darech, o kráse a harmonii, o tichém souzvuku rozhovorů a písní v ulicích, o nerušené nádheře barev a zvuků města, předestírám celý Ilbess v záři tohoto souladu, svými slovy obepínám svět, barvím jej do bezchybných barev Bohů, rozsvěcuji a urovnávám veškerenstvo… Mlčím, stejně jako ostatní věřící, snad stejně jako oni zkoumám rozsah boží moci tam, kam my nikdy nebudeme moci, s nekonečnou pokorou a láskou myslím na vybrané, na Světlonoše, ochránce a rádce nás chybujících, strážce námi nenavštívených končin, vzpomínám na pouť se zavázanýma očima k jejich pozemskému sídlu, na sílu pocitu jejich svaté dokonalosti, který mě vedl, rozradostňoval, i napomínal a děsil.

Znovu mnou prostupuje bezmezná úcta, znovu se bez otázek a podmínek odevzdávám jako boží nástroj ve světě. Svět za zavřenýma očima bledne, otvírám je do zešeřelého chrámu, ta chvíli vytržení a souladu minula. Mrkám, vrací se pod má víčka, nadšeně děkuji Bohům, netroufám si však ujmout se služby Světlonoše. Dokonalá harmonie mizí, zůstává spokojenost. Po odslouženém, ale radostném dni odcházím z chrámu domů, modlím se večerní chvály a jdu spát.

Světlonoš, jiná, výbuch

Za víčky mi hučí bílá se stopami zlaté. Cítím požehnaný svět, zkouším odkrývat smysl další krásy. Napínám zrak, zkouším představivost z něj vycházející, dosadil jsem si do prázdna věčně padajícího nythského slona, který se v tom klesajícím proudu převaluje, zkouší chytat zlaté skvrny rozpité v hluku. Jakmile se nějaká objeví, přitáhne ji; váže z nich grimoár Demiah G’gralb v černých deskách. Obraz se zplošťuje, pak vrací do třetího rozměru a stoupá do čtvrtého, mé lomené vidění jej porcuje na tak i onak viděné části, a navíc jinak. Kornout tvořený dvacátou první a šedesátou osmou stranou sousedí se stránkami 20, 22, 67 a 69 na hřbetu, i letmý pohled však odhalí nejméně stránku 17 uprostřed a všeprolínající 6 níže, mnohočetně prolínající kornout chrlí písmenka, která zužují můj výhled, tapetující zlatobílou na černo, na vnitřek černé kostky. Návrat do tří rozměrů mi zkazil nádhernou podívanou roj zlatých světýlek v bílé radosti a svatosti. Slon teď asi zvenku dupe po kostce a na mě valí kniha oči. Rozhodně nejsou mé ani dvě, hrubý odhad poničené mysli hlásí vědomí třicet jedna a půl párů očí. Valí se z víček a očních důlků, jednostranných, každý důlek je jiný, stejné oči mají různé důlky, ne třicet jedna a půl, ale šedesát tři, asi rozdíleli náhodně. Tam venku nic není, slovo bytí má význam jen tady, ve tmě.

Otvírám oči, probírám se z vlastních představ celý zpocený, šeptám modlitbu k Bohům. Mrknu, v pořádku, vidím obyčejnou tmu. Při druhém mrknutím na mě tma mrkne taky.

Nejistota ve vizi

Jakoby ta modrá klenba padala, jakoby se ty bílé domy nakláněly k sobě, když jsem se na ně nedíval. Bojím se, co uvidím, ale musím se dívat, nelze se dívat stranou nebo zavřít oči, z mých víček se na mě někdo dívá. Potřeboval bych víc očí, dívám se na nebe a dlažba, po níž běžím, se vlní a formuje do schodů, propadá a zvedá.

Chtěl jsem si vyprosit pomoc od Bohů, dobíhám do chrámu,

Erupce

mrkám, osm oken zavířilo svými světelnými proudy do duhy, ale ty pruhy z nich nevycházejí, a proč je duha příčně pruhovaná? Poklekám před oltář, vyprošuji si osvobození zraku od těch kouzel. Bohové mne opustili a jejich oltář teď nejspíš oťukává a budí náhrobky v kryptě. Pryč, do světla, do tmy, která nemrká, do jednotvárnosti, do klece bez mříží, které by mohly mizet, zavřete mě do červeného kvádru, ve kterém nic neuvidím, ve kterém není nic k pokřivení. Mág na třesoucí se ulici mě praštil holí do hlavy: „Nevymýšlej si, nic, nic, vůbec nic nevidíš, za své sny si můžeš sám.“

Zavírám oči. Nevidím cizí bulvy s důlky, nevidím mrkání, nevidím hroutící se budovy. Sluch mě ale neklame, nevidoucí poslouchám skřípot naklánějících se budov, třesknutí, když se srazily, první kameny dopadající na zem, volání prvních zraněných, hluboký drtivý závěr sesouvajících se kusů zdi na zem. Tu se ozve zasténání, tam chřupnutí páteře. Bílou ulicí, pod neměnnou modrou oblohou, kráčí davy, postávají v ní houfy, začínám se bát té pravidelnosti, poslouchám znovu rachot padající věže, po kterou stojím, vybírám si detaily, spadla nakřivo do náměstí, na prostřední obdélník trávy,

Trny! Vířící proudy vesmíru! Konec

způsobuje disharmonii mnoha vzorů, trávníku, náměstí, věží, města, světa! Ta jediná vada na kráse vypadá tak úchvatně, jediný úmyslný nelad v díle, umělecky… Musí být zničeno víc, mnohem víc, vzory hlubiny i detaily povrchu, rozbít k nepoznání, všemi možnými úhly, ne úhly, směry, bez vozil, bez pravidelností. Dělám stále stejné vozry, děsí mě to, jako bych byl nemrtvý nebo očarovaný, musím zbavit svou mysl vzorů… krok, skok, krůček, hop, skok, krůček, hop, krok… neosvobodím se ani v chůzi, navíc mi teď nepadá město na hlavu, nedokážu udržet chaos, nesmysl, zkusim jen nemyslet na rozum, nemyslet, vířit těmi vlnami… ale ty přichází pravidelně, i když pokaždé jiné. Vpouštím je pomaleji, začíná mi bzučet v uších, už mi to nebere hlava, houpe se od čmeláka ke komárovi, od zvonu k šepotu. Zjišťuji, že začínám chodit bez rytmu. „Nejste opilý, otče? Odvedu vás domů.“ Odporně předvídatelná slova, ale i má myšlenka. „Jdi se pomodlit o prozření harmonie, přemýšlet, myšlenky přijdou, nemají to daleko.“

Obloha má mnoho vrstev stejné modré a když se na ně dokážeš soustředit, vytvoříš nejistotu, nesmírnou nejistotu, jelikož v té modré kopuli vypadá všechno stejně a ty musíš každý kousek prozkoumat zvlášť a zapamatovat si ho, protože příště už ho neuvidíš, uvidíš jinou vrstvu, nebo vůbec nic, kvůli svému tupému pohledu, zarazivšímu se o světle modrou věčnou masu, ale na místech, která prohlédneš, můžeš pokračovat dál a dál, já nakreslím mapu, modrou jednotu přemalovanou do padesátky barev, neboť tak spatřil jsem mnohé symboly a smál se, odnesl obraz věštcům a nechal je dovést sebe samotné k šílenství, ti podvodníci ještě tolik špatných znamení neviděli, vtahující víry vrstveného nekonečna. Poskakuje a plíže se znovu přicházím do sídla všudypřítomných Bohů na Ilbessu, tentokrát vysmát se symbolice a runám jejich kněží, abych dokončil svou dnešní práci či zábavu zmatku, šíření nejistoty a šílenství, a skutečně, konec světa měl přijít dnes, včera i pozítří, příští úterý přijde dvakrát, vykladač bude pohlcen drakem, velekněz táhlem, ať už je to cokoli, obloha je pokrytá okultními symboly, prý se zakáže vzhlížet. Neotřesitelná modrá je jako každý večer vytlačena těmi uklidňujícími červánky, přitočím se k zasněně je pozorující dvojic a vykládám jim druhou, třetí a pátou vrstvu oblohy, tento výklad doplňuji vlivem červánků. Zaujatý přednes, malba, na níž ukazuji znaky, a názorné ukázky dvojici znechutily, tiše odchází, snad o tom přemýšlí. Z dálky slyším pád na zem a ječivý smích.

Hučící ticho před chrámem

Odcházím domů, usínám, v černotě spánku nic nevidím. Do uší se mi zavrtávají bílé spirály zvuku, proráží do lebky, aby se tam srovnaly do úhledných bílých válců. Už jich mám v hlavě desítky, desítky matně bílých stlačených pružin snažících se napnout. Samozřejmě, povedlo se, odletují štěpinky. Bílou barvu má zvuk, který navždy ohlušuje. Vyletěly dva sloupy stlačeného hluku, jeden zhasl hluboko ve zdi, druhý se rozštěpil o železo a do zlata rozpálený unikl všemi směry. Ten přesný okamžik, kdy pod vahou zvuku přichází hluchota, by si nikdo neměl pamatovat, já si ale dokážu vybavit ten pocit, ten tón, vlastně mi v hlavě nezní nic jiného, bílá znovu zabarvuje i mnou vnímaný obraz.

Někdo mě probouzí, rezonující šerá silueta nad postelí, stříbřitý hrot u mého krku. „Cennosti. Pokladnice.?“ „Největší cenu má tenhle obraz. Nezměrnou. Věštci z ní předpověděli mou dnešní smrt i můj věčný život. Ty sám – vidíš tuhle skvrnu ve třech vrstvách? – budeš popraven rozčtvrcením za vraždu, loupeže a znásilnění. Do tří let magické erupce začínající v Silkeronu promísí náš svět s magií, která jej roztrhá na kusy v nicotě. Víš, jsou to vrstvy nebe zachycující zemi, většina z nich se pohybuje, skrývá mnohé možnosti, ale i mnohé jistoty…“ Překvapilo mě, jak dlouho poslouchal mé dohady. Jistoty mu ale stačily, prořízl mi ale krk až k páteři. Oba nás vyděsila lehkost podřezání, lupič utekl, já se zhroutil, nejsem živý, jsem mimo, pořád na místě. Pokračovat ve spánku nemá cenu, nepotřebuji ho, s uvědoměním ztrácím nepotřebné dovednosti a instinkty. Mé vidění světa mizí v slunci bílého hluku, z něhož zjistit stále méně dalších barev.

Násilím odstraním další zbytečnost, vzal jsem nůž, v půli cesty k oku si uvědomil své dispozice a nemožnost činu, nůž propadl na podlahu.

Jsem zvuk, ne utkán z jemné hmoty magií vázaných obrazů duše, spíš dřevěný kůl, z kmene prastarého stromu, narážející, omračující, drtící, úder, který prorazí inurovou bránu Harnothu, řev nekonečných plic chrlících drtivou bílou. Nepotřebuji vidět, mluvit, chodit, slyšet, stačí vnímat vlny, tvary a vybarvovat je v mysli vzpomínkami nebo fantazií. Vytvořím si mapu světa, z výšky nad Manipulossem jsem poslal nespočetné vlny všech délek a sil, do všech směrů a vzdáleností. Spatřuji současnost, jediný přesný okamžik, teď. Když použiji bílou jako dokonalost, zvuk odrážející jasně modrá bude němá, zvučící , černá znamená zvuk, ječivě žlutý i zemitě hnědý, nicotné vlnky proti bílé smršti, světle, nevýrazně čevenorůžová pohlcuje, svět sestavím z odstínů a směsí. Unaven prací vyplňuji jakýsi prázdný pokoj, stínově modrofialový, s nepořádně udělanými čtyřmi stěnami, v nichž se lehce ztrácím, dveře klidné světle fialové barvy se otevřou, vskočí světle červená postavička, dveře se za ním zavřou. Prohlížím si ho, pozoruji, jak skáče ke dveřím a černá, vzpomínám si, že tuhle barvu jsem si určil pro cizí zvuk. Zmáčknu ty vlnky a vyrazím k němu, odhodilo ho to na zeď, obklopil jsem a prostoupil tu rušící bytost. Slabé šedé výbuchy zevnitř hlavy, z jasně modré, výtrysky netečnosti, padá na zem. Ten trvalý rytmus tikající černé se vytratil. No nic, tady další jednotlivosti nepoznám.

Zabil jsem ho, vzpomínám si, zničil jsem sluch, možná prorazil lebku, po té neurčitelné době vnímám úplně jinak. Bílé ticho.

Cestující

Šedé stíny mizí, jdu si lehnout, rozezvučet hlubiny obrovského západního moře. Voda. Líbí se mi ta nezvyklá modrá, zdá se být stvořená k proniknutí bílými kruhy rušícími ty její. Rozpínám se, zabírám tu oblast, vší silou napínám stále rychleji se zvětšující bublinu, opouštím ji a nechávám zvuk uvnitř, i modrá zmizela, zůstane jen má slabá bílá, jakási síť ve třech rozměrech, zvuková pěna, šumící mlha. Ne, nedokážu odpočívat, mimovolně utíkám od vodní jednotvárnosti a němých ryb k různosti pevniny a všech hlučících tvorů, šumům drásajícím jemnou harmonii samotné krajiny, její nehybnost. Z různě výrazné bílé sílí do dáli sahající černá hradba, hromada neustále se posunujících a přibývajících kamenných kvádrů, zase se rozpadajících na štěrk. Výbuchy mdle modré. Dvě vlny narazily do té černě bzučící kupole zdánlivého zmatku, modré, fialové, červené, všech odstínů směsí, odrazů, ozvěn, průniků hmoty skutečnosti slyšených tvarů. Vytržení ze souladu, který může vyplynout jen ze samotné, prosté existence, připravilo rychle zmatek tak naprostý, že ani netrval, nezachytitelné směry, rychlosti, tříštění v té změti černé, okamžiky jakoby rozdělené do mnoha časů, po jejichž sledu a doběhnutí snad nesmyslných nepatrných dějů nastal chaos přetrvávající. Bílé protichůdné výbuchy znovu oživují tu neměnnou krásu ničených okamžiků, hmota ulehá, naneštěstí do náznaků barevných vrstev, střípky modré nahoře. Další víření nad pustinou by jen obnovovalo pořádek, chaos nedokážu přinést do světa,

Hadí dech a čas, kdy lev požírá muže i dítě

ten, stejně jako já, si musí chaos tvořit sám.

Dlouhými kmitajícími prsty vln se dotýkám helmy muže v druhé řadě, černě vyzařuje do všech stran, voják padá na zem; ne tak silně. Pohladím drtivostí několik obrysů nabízejících rezonanci. Vojska jdou proti sobě, země duní, nevšímají si svých vířících zadních řad, na zteč, začínají zvonit meče. Myslím, že tak se to odehrálo, podle záblesků černé, podle pohybů modré. Zmatek v předních řadách, armády se trhají, kolísají, zmítají, muži se zbavují zvučícího železa, plátů, jejichž ozvuk deformuje vnitřnosti, prchají. Z té pláně šlehá k nebesům černý plamen a je hašen bílou mlhou, k čemu to, zbylo bílo. Jedovatě modrozelená brání, nemá čemu, nemá před čím, trhá zemi i existenci, plive další, i další barvy, sraženou obdobu, svítící oranžovou. Rvu se s hmotou, ale ve světle žádná černá nezastiňuje to ničení. Modrozelená vypadá zajímavě, na severu ji opletu bílými lany a vrhnu proti fialové ve středu světa.

Klid

Vlastně onu zářivou ani neslyším, vnímám ji jaksi mimo, nevědomě. Vůbec na ni nemám vliv, tenhle vlastní chaos, přirozenější pro svět, ale nezávislý na něm, zbortil jej do prachu. Bílou barvu má vysávající, rvoucí zvuk imploze mas. Bortící se veškerá tušená existence, kámen a prach, nadouvající se chuchvalec hluku blýskající mezihvězdnou temnotou, a pod ním se praskající hmotou ženou trhliny démonů, protékajících hranicí skutečnosti. V hmotném světě zbývá jen prach hnaný křídly oblaku a zhmotněná zářivá, oranžová vypuzená za hranice fyzických možností. Bílá je znamením úpadku, černá zoufalství, oranžová strachu. Věčně se měnící, nezměnitelné.